THE FOG – Perpetual Blackness
CD 2016, Memento
Mori
Potkával
jsem ho každý den. Vždycky ráno, cestou do práce. Potom večer, když jsem
běhával za blikání pouličních lamp. Vypadal desítky let stále stejně. Byl neměnný, byl součástí běžných věcí. I když jsme se neznali, věděl jsem o něm,
jako víte o oblíbené věci, kterou se vám nechce vyhodit. Působil jako
bezdomovec, ale chodil vždy čistý a upravený. Jednoho dne mě takhle
k večeru, kousek nad městem oslovil: „Taky
čekáš, až přijdou?“ Tvářil jsem se chvilku hodně nechápavě a pak mi to
docvaklo. Tak nějak automaticky, jako to mají nastavené lidé, kteří jsou
naladěni na stejných vlnách. Podíval se na mě, pokynul rukou a beze slov jsme
se vydali nahoru do lesa. Zavedl mě na malou mýtinu, kde byl opuštěný betonový kryt.
„Tady jsou, vždycky před půlnocí vylézají
ven“: pronesl do ticha borovic. Potom zmizel. A já najednou viděl zástupy
nemrtvých, jak vylézají do noci. Upřené obličeje, hezky srovnaní, ve dvojicích,
jako nějací vojáci, jdoucí do boje. Otřásl jsem se zimou a probudil se doma
v posteli.
Na
tenhle sen jsem si mnohokrát při poslechu novinky německých death doomařů
s příhodným názvem THE FOG. Ti
hrají hezky postaru, plesnivě, přesně tak, jak se mi to poslední dobou líbí
nejvíc. Mám čím dál tím víc období, kdy se k podobným prašivinám rád
vracím, znovu je otáčím v ruce i přehrávači a pouštím si je nakonec
častěji, než propagovaná slavná jména. Možná už je to určité prokletí, ale
nemůžu si pomoct. Mě se líbí všechny ty nihilistické nálady, ten chlad a
pobublávající síla, které zde cítím. Někdo by mohl namítnout, že všechno tohle
jsme už slyšeli u AUTOPSY, DOOM SNAKE CULT, případně u starých doomových kapel
(že by dávná dema PARADISE LOST?). Je to samozřejmě tak. Výrazové prostředky i
celkové vyznění je víceméně stejné. Jenže mně se v tomhle hájemství líbí.
Odsoudit by bylo tak lehké, ale neudělám to. Na rozdíl od jiných ve mně
probouzejí pánové se svoji tvorbou určité temně laděné pocity, jejich hudba mě
nenechává klidným a svým způsobem mě zvláštně uklidňuje.
Mezi
proudem nemrtvých, přicházejících na tento svět je možno spatřit dvojice, které
spáchaly kdysi v dávných dobách společnou sebevraždu. Nemohly unést tíhu
tehdejšího světa a tak se rukou společnou rozhodly opustit realitu a ponořit se
do nicoty. Napadá mě, co by asi dělaly, kdyby se měly proplétat současností.
Možná by je ta komplikovanost, „přeinformovanost“ a lidská špína šokovaly a
ukončily by své mladé životy ještě dřív. Je to zvláštní, ale i takové myšlenky
mi pokaždé vytanou na mysli, když poslouchám prvotinu THE FOG. Myslím si totiž, že donekonečna, po částech rozebírat
jejich hudbu snad ani vlastně nejde. Svým způsobem je to „jen“ klasický prašivý
a obyčený death doom metal. Od ostatních ho odlišuje snad jen to, že mě
neskutečně baví jej poslouchat. Riffy jsou zde jednoduché, opakující se stejnou
jistotou, jako se otáčí Země. Víc vám vlastně ani nedokážu napsat, zbytek jsou
totiž vzájemně propojené emoce a ty jak známo, jdou hrozně špatně popsat. Vytvářejí
v mé hlavě výše zmíněné obrazy. Dodávat nic dalšího snad netřeba.
Německý
death doom metal v podání THE FOG
je hodně syrovým kouskem potravy. Připomíná mi opuštěnou náladu horského
hřbitova, kde za noci vylézají na povrch nemrtví. Inspirace slavnými kapelami
devadesátých let je sice patrná v každé skladbě, ale myslím, že to nikomu
vadit nebude. Jako celek je totiž prvotina jasným důkazem toho, že smrt
v muzice existuje. Undergroundový přístup, syrový a starý zvuk, hlas
připomínající řvoucí bestii. Takoví jsou THE FOG na svém prvním albu. Až budete
odcházet, zavřete za sebou víka od rakví, chce se mi při poslechu křičet do
noci! Tahle deska se mi dostávala do krve pomalu. Kapela mi připomínala
našeptávače, po jehož slovech vám uhnije hlava. Studená death doomové album,
které je těžké, jako mlha nad opuštěným hrobem. Skvělá hrobnická práce!
Asphyx says:
German death doom metal by THE FOG is very raw piece of flash. It
reminds me of mountain graveyard’s abandoned mood – undead are crawling up to
the ground. Although you can hear the 90ths bands inspiration in every song, I
don´t think it is a problem. As a whole their first album is the proof that you
can find death in music. Underground attitude, raw and old sound, voice which
sounds like roaring beast. That is THE FOG on their first album. Close the
covers of coffins when you are leaving. I want to scream into the dark when I
listen to this album! This record was difficult to get into my blood at first.
The band reminded me of intriguer which makes your head damp off with his
words. Cold death metal album which is heavy like a fog upon an abandoned
grave. Great sexton´s work!
Seznam skladeb:
1. Inaneness
2. Crawling Doom
3. Entropy Pillars
4. Creeping Lunacy
5. Gloom Shoals
6. Perpetual Blackness
7. Grievous Scourge
Čas: 48:10
Sestava/band:
V.
Lord - Vocals
C.C. - Guitar
Defiler - Bass
Avenger - Drums
C.C. - Guitar
Defiler - Bass
Avenger - Drums
